|
|
Hlavní stránka
Jsme internetový portál, který Vás vytáhne z šedého průměru řadové biologie...
Vtáhneme Vás do problematiky biologie, ekologie i evoluce obratlovců.
Oslňte přátele znalostmi získanými díky zajímavostem a aktualitám publikovaným ve webzinu, či článkům v on-line časopisu a dokažte v kvízech, že máte na to, být nazýváni vertebratology.
Jsme prostorem, kde můžete diskutovat, myslet, bavit se a hlavně obnovovat své neurony.
 Drozd zpěvný (Turdus philomelos) je blízký příbuzný kosa černého (Turdus merula). Dosahuje však menší velikosti, odlišuje se zbarvením, strukturou hnízda i zbarvením vajec. Samec i samice jsou však zbarveni stejně. V přírodě lze drozdy poznat nejen podle charakteristického a velmi bohatého zpěvu, ale také podle tvaru těla a letu v mírných vlnovkách.
Drozd zpěvný je druhem s palearktickým typem rozšíření. Západoevropské populace jsou stálé, zatímco ostatní evropské populace běžně migrují3. Díky kroužkování1 víme, že evropské populace táhnou především jihozápadním směrem, a to na zimoviště nacházející se v západním Mediteránu a v severní Africe. Odlet drozdů na našem území vrcholí na přelomu měsíců září a října, návrat na hnízdiště probíhá během března. Bylo však prokázáno, že vlivem počasí může docházet k nejrůznějším posunům v načasování migrace5.
V podmínkách České republiky se setkáváme s drozdem zpěvným evropským (Turdus philomelos philomelos), který zde hnízdí s běžně a celoplošně. Evropská populace drozdů zpěvných zahrnuje přes 20 milionů párů, populace České republiky se pohybuje v rozmezí od 400 000 do 800 000 hnízdních párů a je vcelku stabilní6. Pokles početnosti populace drozdů je však znám například z Velké Británie, kde byl v zemědělské krajině v posledních desetiletích zaznamenán úbytek hnízdních párů o 70 %4.
 Kdo v životě ještě neslyšel o chlupáči dlouhosrstém (Lophiomys imhausi), nemusí propadat panice. Tento hlodavec, respektive způsob jeho života, byl donedávna tak trochu záhadou i pro samotné vědce, a některá svá tajemství se mu podařilo ponechat si až dodnes. Chlupáče řadíme do čeledi Muridae (myšovití), dlouhou dobu patřil do podčeledi Cricetinae (křečkovití), díky své unikátnosti má ale dnes vlastní podčeleď Lophiomyinae1. Jeho hmotnost se pohybuje do jednoho kilogramu. Zbarvení je převážně černohnědé, s bílou špičkou ocasu, bílou maskou na hlavě, horizontálními bílými a světle hnědými pruhy na bocích. Chlupáč žije na území východní Afriky, jeho dřívější výskyt ale musel být mnohem větší vzhledem k tomu, že fosilie byly nalezeny i v Izraeli2. Od domorodého obyvatelstva přicházely pověry o nebezpečnosti chlupáče3, které se, při prvním pohledu na tak malé zvířátko, zdají být téměř nesmyslné. Ovšem je známo, že se chlupáč dokáže projevit jako neohrožený tvor, což napovídá, že k tomu bude mít jistě své vlastní důvody.
Chlupáč dlouhosrstý je velmi zajímavý tvor hned z několika důvodů: jedná se o stromové zvíře schopné lézt hlavou dolů, jehož samice, dorůstající větších rozměrů nežli samci, v zajetí rodí jen jedno mládě, jde o živočicha s velmi silnou pokožkou a také speciálními znaky na kostře, jako jsou například prodloužená těla obratlů s krátkými trny či atrofovaná klíční kost, umožňující velkou pohyblivost lopatky2,3. V případě ohrožení se chlupáč staví do obranného postoje, při kterém mu lopatka chrání životně důležité orgány.
 Nenápadné rybky z rodu stříkounovitých (Toxotidae) jsou od roku 1764 známé svou unikátní metodou, kterou získávají kořist -hmyz sedící v mangrovových travinách na vodních březích1. Jakmile tyto rybky spatří usedající mušku, doslova vystřelí, či spíše vystříknou pramínek vody a s neochvějnou přesností zasáhnou svůj cíl. Sezobnout svou oběť z hladiny je pro ně pak dílem okamžiku.
Po dlouhá léta se usuzovalo, že za touto neobvyklou predační strategií stojí svalové dispozice stříkounů dané speciální adaptací2. Pokud ale budeme vycházet ze srovnání propulzních schopností žab a chameleonů vystřelujících jazyk, musíme konstatovat, že síla vodní střely šestkrát přesahuje svalové dispozice stříkounů, a tak se nevyhnutelně nabízí otázka, jakou techniku tedy využívají a kde se v nich taková síla vlastně bere.
Původně badatelé vycházeli z faktu, že například chameleoni a salamandři ukládají potřebnou energii k výstřelu jazyka v kolagenových vláknech a podobně jako stlačená pružina dokážou stahem tuto energii také uvolnit (rychlostí 500 m/s)3. Po důsledné morfologické analýze se však ukázalo, že stříkouni takovými specializovanými orgánovými strukturami nedisponují4. Potenciál svalové energie vyloučila také elektromiografie5.
 Vrány jsou po celém světě považovány za velmi inteligentní ptáky1. Nejinak je tomu i v Nové Kaledonii, souostroví ztraceném uprostřed jižního Pacifiku. Zdejší vrány (vrána novokaledonská, Corvus moneduloides) prosluly především používáním nevšedních nástrojů při běžných denních činnostech, například při vyprošťování larvy hmyzu z rozkládajícího se dřeva2. S pomocí větviček a kousků vegetace získávají skrytý hmyz s nevšední a pozoruhodnou obratností1.
Kaledonské vrány udivují vědce neustále - příkladem budiž ornitologicko-etologická studie zaměřená na mapování sociálních vazeb a vzájemných kontaktů vran. Badatelé z univerzity ve Washingtonu (University of Washington, UW) a univerzity v St. Andrew (University of St Andre, SUSA) se rozhodli sestavit jejich aktuální „Twitter“, tedy zmapovat množství kontaktů s jejich přáteli, se kterými sdílejí informace a tzv. pracovní postupy.
Na počátku výzkumu tým amerických a skotských ornitologů vybavil pro potřeby monitoringu odchycené vrány kaledonské malými vysílačkami. Prvotním záměrem, jak přiznávají, bylo mapovat síť kontaktů jednotlivých vran, aby mohli lépe modelovat řetězec vzájemného předávání dovedností (konkrétně používání konkrétních nástrojů) při získávání potravy3. Zdálo se totiž, že model sociálních sítí tu hraje nemalou roli.
 Letuchy představují řád savců tvořený pouze dvěma zástupci – letuchou malajskou (Cynocephalus variegatus) a letuchou filipínskou (Cynocephalus volans)4,5. Jak napovídá jejich název, letuchy dovedou plachtit ve vzduchu, a to na poměrně velkou vzdálenost. Letucha filipínská, anglicky nazývaná létající lemur (Flying Lemur), představuje jednoho z nejzajímavějších endemitů souostroví Filipín. Ač se jedná o početně stoupající druh1, ví se o ní jen poměrně málo, což je pravděpodobně důsledek skrytého způsobu života.
Letucha filipínská vypadá jako malý medvěd s jemnou, hnědě nebo šedohnědě zbarvenou srstí. Na délku může měřit až tři čtvrtě metru a dosahuje váhy kolem jednoho a půl kilogramu. Mezi předníma a zadníma nohama, rovněž i mezi zadníma nohamai a ocasem, mají letuchy upevněnou membránu umožňující plachtivý let6. Letucha filipínská patří mezi pohlavně se rozmnožující savce s vnitřním oplodněním. Samice rodí jedno mládě, které je po porodu na matce závislé ještě 255 dní6.
RSS
Zajímá Vás biologie, ekologie a evoluce? Pak je internetový vertebratologický portál Vertebratus.cz určený právě pro Vás. V článcích Vás seznámíme s novinkami a zajímavostmi z vědeckého výzkumu genetiky, morfologie i etologie ryb, obojživelníků, plazů, ptáků a savců. Své znalosti si můžete snadno otestovat i prohloubit v našich kvízech. Jsme zde pro Vás - odborníky, profesionály i laické nadšence.
|
|
Created on 29 December 2012
Category: Ekologie
Written by Marie Adámková
Vrány jsou po celém světě považovány za velmi inteligentní ptáky1. Nejinak je tomu i v Nové Kaledonii, souostroví ztraceném uprostřed jižního Pacifiku. Zdejší vrány (vrána novokaledonská, Corvus moneduloides) prosluly především používáním nevšedních nástrojů při běžných denních činnostech, například při vyprošťování larvy hmyzu z rozkládajícího se dřeva2. S pomocí větviček a kousků vegetace získávají skrytý hmyz s nevšední a pozoruhodnou obratností1. 
