Nenápadné rybky z rodu stříkounovitých (Toxotidae) jsou od roku 1764 známé svou unikátní metodou, kterou získávají kořist -hmyz sedící v mangrovových travinách na vodních březích¹. Jakmile tyto rybky spatří usedající mušku, doslova vystřelí, či spíše vystříknou pramínek vody a s neochvějnou přesností zasáhnou svůj cíl. Sezobnout svou oběť z hladiny je pro ně pak dílem okamžiku.

Po dlouhá léta se usuzovalo, že za touto neobvyklou predační strategií stojí svalové dispozice stříkounů dané speciální adaptací². Pokud ale budeme vycházet ze srovnání propulzních schopností žab a chameleonů vystřelujících jazyk, musíme konstatovat, že síla vodní střely šestkrát přesahuje svalové dispozice stříkounů, a tak se nevyhnutelně nabízí otázka, jakou techniku tedy využívají a kde se v nich taková síla vlastně bere.

Původně badatelé vycházeli z faktu, že například chameleoni a salamandři ukládají potřebnou energii k výstřelu jazyka v kolagenových vláknech a podobně jako stlačená pružina dokážou stahem tuto energii také uvolnit (rychlostí 500 m/s)³. Po důsledné morfologické analýze se však ukázalo, že stříkouni takovými specializovanými orgánovými strukturami nedisponují⁴. Potenciál svalové energie vyloučila také elektromiografie⁵.

Register to read more...