|
|
Hlavní stránka
Jsme internetový portál, který Vás vytáhne z šedého průměru řadové biologie...
Vtáhneme Vás do problematiky biologie, ekologie i evoluce obratlovců.
Oslňte přátele znalostmi získanými díky zajímavostem a aktualitám publikovaným ve webzinu, či článkům v on-line časopisu a dokažte v kvízech, že máte na to, být nazýváni vertebratology.
Jsme prostorem, kde můžete diskutovat, myslet, bavit se a hlavně obnovovat své neurony.
 Žraloci nedisponují jen pěti základními smysly, ke zbraním v boji o přežití si přibrali ještě vysoce výkonné elektroreceptory. Díky nim dokáží „vidět“, či spíše detekovat, i velmi slabé elektrické pole, emitované svou kořistí. Tento způsob lokace potenciální potravy při lovu hojně využívají prakticky všichni známí žraloci. Jak ale upozorňují výsledky týmu australských mořských biologů, tento radar nemusí být jen nástrojem podporujícím útok, ale také užitečnou záležitostí pro přežití jinak bezbranné fáze života. Dosud totiž nebylo známo, že na obdobném principu – tedy modulaci vlastních bioelektrických signálů – funguje i obrana zástupců malého druhu žralůčků skvrnitých (Chiloscyllium punctatum), kteří se díky detekci predátora dokáží uklidnit, ještě než se objeví. Už jejich vyvíjející se embrya dokáží zavětřit nebezpečí v podobě blížícího se „radaru“ většího hladového žraločího lovce, a následně zamaskovat svůj vlastní vysílaný bio-elektrický signál utlumením činnosti dýchací soustavy.
 Živého jezevce lesního (Meles meles) vidělo na vlastní oči jen poměrně málo šťastlivců a to i přesto, že se v Evropě jedná o hojný druh. Pravdou však je, že žije dosti skrytým způsobem života a na lov se vydává až za šera či v noci1. Ve dne se schovává ve svém hradu s mnoha podzemními cestami, vchody a úkryty, trávíc den lelkováním ve společnosti svých rodinných příslušníků22.
Jezevec lesní obývá zejména opadavé lesy, prosvětlené mýtinami. Stejně tak si oblíbil oblasti s dostatkem pastvin, protkaných malými lesními plochami11,1. Nalezneme ho však také ve smíšených či jehličnatých lesích, případně v místech poblíž městských sídel11,12,17 .
 Vzpomínáte na článek Dožijí se mořské želvy příštího století?, který jsme publikovali v březnovém čísle on-line časopisu Vertebratus? Situace s místními populacemi želv byla již tehdy kritická a dnes je bohužel ještě horší…
Na ostrově Sangalaki, kde autorka článku Hanka Svobodová pomáhala želvy chránit, se začal stavět hotel a k tomu je zde každou noc ukradeno a prodáno 10 z 15ti nakladených želvích vajec. Dvanáctiletá snaha o záchranu místních želvích populací tak přichází vniveč…
 Dosavadní vědecký úsudek o původu lidské řeči budeme muset pravděpodobně díky nové studii Williama Tecumsehe Fitche, uveřejněné nedávno v prestižním časopisu Current Biology, trochu pozměnit. Navzdory obecné představě o vývoji mluveného slova z prvotních jednoduchých šimpanzích skřeků, šimpanzího volání a houkání, poukázal vědec z vídeňské univerzity na fakt, že mnohem podstatnější roli hrají při utváření řeči pravděpodobně pohyby jazyka, rtů a obličejových svalů.
Schopnost generovat a předávat sdělení o neomezeném rozsahu je jedním ze základních rozdílů lidské řeči oproti komunikačním systémům užívaných ostatními živočichy1. Původní teorie vzniku řeči vycházela z hypotézy, že rozsáhlá hlasová komunikace je umožněna pouze prostřednictvím pokročile adaptovaného hrtanu a hlasivek, které dodatečně umožnily evoluci řeči a vznik mluveného slova2.
Jenže zatímco skřeky a volání, tedy klasická vokalizace primátů, je vrozená, řeči je zapotřebí se učit3. Lidská řeč je produkována vědomě kontrolovanými a koordinovanými rychlými pohyby rtů, jazyka, jazylky a čelistí, je tedy komplexním procesem4. Fitch soudí, že více než na práci „řečového centra“ v hrtanu záleželo při vzniku řeči na práci obličejových svalů, odrážejících výrazy tváře a zachycující momentální emoce.
 Hnízdní parazité si zajisté zaslouží naši pozornost. Jejich životní strategie je vcelku ojedinělá a přitom značně úspěšná. Jak však hnízdní parazitismus můžeme studovat? Například tak, že si zahrajeme na kukačku. Hnízdní parazity můžeme studovat různými způsoby. Jedním z nich je experimentální parazitismus, tedy experimentální vkládání vajec či modelů vajec do hnízd ptáků. Použít můžeme buď skutečné vejce od jiného jedince stejného druhu (konspecifická vejce), případně uměle vyrobené modely vajec. Vejce pak mohou být buď nemimetická (nepodobná pravým vejcím hostitele) nebo mimetická (napodobující reálná vejce hostitele). Modely i skutečná vejce bývají k ostatním vejcím hostitele přidávána, nebo jsou za ně zaměňována. Záměna skutečného vejce však naráží na etický problém, co s odebraným vejcem? Bylo však zjištěno, že na reakci hostitele nemá vliv, jestli do hnízda vejce nebo model přidáme, či je za hostitelovo vejce vyměníme4. Můžeme tedy říct, že hostitelé kukaček počítat skutečně neumí a tak je z etických důvodů lepší používat spíše metodu přidávání vajec.
RSS
Zajímá Vás biologie, ekologie a evoluce? Pak je internetový vertebratologický portál Vertebratus.cz určený právě pro Vás. V článcích Vás seznámíme s novinkami a zajímavostmi z vědeckého výzkumu genetiky, morfologie i etologie ryb, obojživelníků, plazů, ptáků a savců. Své znalosti si můžete snadno otestovat i prohloubit v našich kvízech. Jsme zde pro Vás - odborníky, profesionály i laické nadšence.
|
|
Created on 30 June 2013
Category: Fyziologie
Written by Radomír Dohnal
