Zkušeností k odvaze? |
Číst dál |
Created on 04 November 2012
|
|
Category: Etologie
|
Written by Dana Ježová
|
Všechna zvířata se ve svém přirozeném prostředí neustále setkávají s řadou různých podnětů, na které musí být schopna adekvátně a pohotově reagovat. A to zejména v případě, jsou-li pro ně tyto podněty nové a doposud zcela neznámé. Novinek v životním prostředí každého jedince existuje celá řada. V potravní ekologii to může být například vzhled nové kořisti, v souvislosti s migračním chovaním kontakt s neznámými biotopy, anebo také náhlé změny v prostředí způsobené činností člověka.
Nové podněty mohou u zvířat vyvolávat rozdílné reakce. Jedinci se mohou k novému předmětu buď rychle a ochotně přiblížit, ignorovat jej, nebo se mu naopak ze strachu vyhýbat1. Takováto negativní (vyhýbavá) reakce na nové podněty se označuje jako neofobie.
Neofobie je definována jako odmítání objektů nebo jiných aspektů životního prostředí výhradně proto, že se s nimi jedinec doposud nesetkal a že se výrazně odlišují od všeho, s čím byl konfrontován ve své minulosti. Neofobie se projevuje zejména váháním jedince přiblížit se k novému objektu, a je tedy spojena s fyziologickými a behaviorálními projevy strachu1.
Neofobie z nové potravy se vyznačuje váháním přiblížit se k neznámému potravnímu objektu a začít s ním manipulovat. Tento druh fobie byl definován jako krátkodobá reakce trvající v řádu minut, respektive několika předložení5. Za její překonání se považuje první manipulace s novou kořistí, přičemž u kuřat a mladých krocanů bylo zjištěno, že zkušeností s diverzifikovanou potravou se míra neofobie snižuje3,4,6. Odmítá-li jedinec novou potravu konzumovat i poté, co strach z ní překoná, mluvíme u něj dále o jevu, který se označuje jako potravní konzervatismus5.
Termoreceptory hadů – k čemu skutečně slouží? |
Číst dál |
|
Created on 28 October 2012
|
|
|
Category: Morfologie
|
Written by Jitka Novodomská
|
Termoreceptory se vyskytují pouze u tří skupin hadů, a to u hadů hroznýšovitých (Boidae), u hadů krajtovitých (Pythonidae) a u hadů chřestýšovitých (Crotalidae). Tito hadi právě díky termoreceptorům patří mezi nejobávanější lovce. Had pomocí termoreceptorů zachycuje infračervené záření, které je tím intenzivnější, čím je teplota vyšší. Had je tak schopen zaměřit jakoukoli teplokrevnou kořist i v největší tmě, poněvadž termoreceptory rozlišují i teplotní rozdíl menší než 0,2°C. Tento orgán je hady využíván nejen při lovu k zaměření pozice kořisti, ale také k termoregulaci vlastního organismu.
Termoreceptory se nacházejí na hlavě v podobě jamek či štěrbin umístěných ventrálně mezi očima a nosními dírkami. Každá ze štěrbin se skládá z otvoru o průměru 1–3 mm a rozšiřuje se interně v houbovitou dutinu nepravidelného tvaru. Tepelné záření, které vstupuje do dutiny ohřívá membrány, z nichž každá obsahuje několik tisíc receptorů, které reagují na velmi malé změny teploty o velikosti již 0.003°C.1
Receptory jsou pomocí boční sestupné dráhy trojklanného nervu propojeny s mozkem. Vzruch je předzpracován v míše (pouze u chřestýšů), kde se zaostřuje obraz2, který je následně prostorově mapován ve zrakovém centru a sloučen s vizuálními signály3. Receptory jsou tedy jednotlivé buňky, které jsou vysoce prokrvené a inervované. Účelem cév, kromě poskytování kyslíku, je co nejrychlejší zchlazení těchto receptorů, čili jejich neutralizace poté, co byly z podnětu vyhřívané tepelným zářením. Nebýt těchto cév, byly by receptory neustále drážděny.
Timáliovci: rodina na prvním místě |
Číst dál |
|
Created on 24 October 2012
|
|
|
Category: Etologie
|
Written by Radomír Dohnal
|
Navzdory obecnému předpokladu i příroda se umí zeptat: „Co za to?“. To ostatně demonstruje také případ timáliovce pruhokřídlého (Pomatostomus ruficeps). Tento nenápadný padesátigramový australský pěvec byl světu dodnes znám vytvářením větších skupin jedinců, kteří svorně navzájem pečují o potomky. Zdálo by se, že tento druh je krásným příkladem „kooperativní péče“ o potomstvo, mechanismu, jehož evoluční původ je velmi diskutovaným tématem.
Při bližším sledování se však ukázalo, že zatímco někteří se mohou doslova přetrhnout, aby nakrmili cizí mláďata, jiní se starají spíše sami o sebe a mláďata krmí jen sporadicky1. Jak to tedy s péčí o mláďata a nezištnou pomocí u timáliovců vlastně je?
Aguti, prospěšní pralesní zloději |
Číst dál |
|
Created on 16 October 2012
|
|
|
Category: Ekologie
|
Written by Radomír Dohnal
|
Nemalá část zástupců druhů neotropické flóry byla adaptována na šíření svých semen prostřednictvím zástupců megafauny1. Na zoochorní přenašeče s váhou přesahující 1000 kg by údajně měly být vázány všechny rostliny, jejichž dužnaté plody se velikostně pohybují mezi 4–10 centimetry2. S vyhynutím převážné většiny velkých šiřitelů semen v pozdním Pleistocénu se ale řada tropických rostlin ocitla na vývojově slepé cestě3 (viz článek Kdo převezme roznášku semen?). Přesto i bez pomoci velkých savců dodnes přežívají druhy velkosemenných rostlin, které teoreticky měly vyhynout bez svých mutualistických zoochorních pomocníků už před 10 000 lety4. Jaký mechanismus například stojí za zázračným přežitím středoamerických černých palem (Astrocaryum standleyanum)?
„Otázka je poměrně jednoduchá, její řešení však už nikoliv,“ shrnuje podstatu problému Roland Kays, zoolog ze Severokarolínského muzea (North Carolina Museum of Natural Sciences), který se na výzkumu soudobého mechanismu disperse semen podílel. „Jak dokázaly těch deset tisíciletí přežít rostliny za podmínek, kdy již neměly své obvyklé šiřitele semen? Bez mastodontů a slonům podobným tvorům se zdá být nemožné, že by nějaký jiný tvor dokázal přesouvat velká semena na velké vzdálenosti. Byla to jedna z hádanek moderní ekologie a my už nyní známe řešení.“
Vodíkové „otisky prstů“ pomáhají vytvořit mapu netopýřích migrací |
Číst dál |
|
Created on 09 October 2012
|
|
|
Category: Molekulární biologie
|
Written by Radomír Dohnal
|
Snaha „posvítit si“ na netopýry, nebo alespoň na jejich pravidelné migrace, byla už dlouhou dobou na seznamu nesplněných úkolů u řady vertebratologů. Podle několika autorů můžeme v zásadě považovat přesuny netopýrů mezi zimovišti a sezónními úkryty v jeskyních za dosud nepochopený proces1. Přitom je důkladná znalost časového uspořádání pohybu a migrací, zvláště u přesunů na velké vzdálenosti, základem fungující druhové ochrany2. Nabízí se otázka, proč jsou právě netopýři natolik v kurzu?
Tito užiteční letouni, kteří loví hmyz a v některých částech světa významně přispívají k opylování rostlin, se momentálně potýkají s nebezpečnou hrozbou. Tou je plísňové onemocnění způsobené psychrofilní houbou Geomyces destructans3, které decimuje hibernující populace v Evropě i na severu Ameriky se smrtící účinností 75-100%4. Technologie umožňující pomocí „chemických otisků“ sledovat přelétávání netopýrů mezi zimovišti by mohla být jedním z účinných nástrojů pro boj s nebezpečím, které tzv. „Syndrom bílého nosu“ (White nose syndrome - WNS) představuje5.
