|
|
Začtěte se do novinek a aktualit z vertebratologie...
Naleznete zde vybrané kompletní články našich autorů, kteří jsou odborníky ve svém oboru.
I Vy se můžete zařadit mezi elitu našich autorů! Chtěli byste?
 „Poznej a chraň!“ zní heslo ochránců přírody po celém světě. Jak ale přiblížit objekt ochrany ohroženého nebo zajímavého živočicha normálním lidem, aniž by utrpěl újmu? Antropogenní disturbance, kterou je míněn mimo jiné také turismus či ekoturistika, může přímo ovlivňovat fitness pozorovaných exemplářů1. I u vědeckých prací je klíčové porozumění procesu, jakým způsobem ovlivňuje přítomnost terénních výzkumníků jednotlivé živočichy, a dále zodpovězení si otázky, do jaké míry je nevyhnutelná manipulace se zvířaty, například s jejich další schopností péče o potomky2. Samotné „pozorování“ totiž může ovlivnit celý sledovaný systém, a vést tak k potencionálnímu zkreslení závěrů studií3. Tučňáci patagonští (Aptenodytes patagonicus) na Crozetových ostrovech evidentně snesou nemálo lidské pozornosti z těsné blízkosti.Lokální populaci tučňáků zde ovlivňuje přítomnost lidí a vědců již od roku 1961, kdy byla založena na ostrově Possession terénní pozorovací stanice. 4. Některá hnízdiště tučňáků jsou přesto od turistické trasy celkem vzdálená a tučňáci tu žijí v relativním klidu.
 Již Darwin si všiml, že se v době rozmnožování u některých druhů čolků samcům vyvíjí na hřbetě (příp. též na ocase) nápadný hřeben a označil ho za pohlavním výběrem selektovaný znak. Za ukázkový případ hodný ilustrace v jeho knize o pohlavním výběru si pak vybral v Británii tehdy běžně žijícího čolka velkého (Triturus cristatus)1.
Čolek velký taxonomicky náleží do čeledi mlokovitých (Salamandridae), řádu ocasatých obojživelníků (Caudata). Je rozšířen prakticky v celé Evropě, nechybí v Británii ani Skandinávii a jeho areál zasahuje na východě hluboko do evropské části Ruska, nenajdeme ho však na Pyrenejském poloostrově. Na Balkáně a na Apeninském poloostrově pak žijí jiné druhy rody Triturus2. Čolek velký se rozmnožuje na jaře, ve stojatých vodách. V nádrži se samci agregují na určitém místě a následně se předvádějí samicím3. Jaká je však role zmíněného hřebene? Slouží pouze jako vizuální atraktant, nebo je tu pro zvýšení plochy těla, která pak usnadňuje vstřebávání kyslíku kůží, aby se tak samec mohl pod vodou věnovat samici déle? Další potenciální funkcí hřebene může být i to, že během zásnubního tance, díky své ploše, napomáhá samcům při “přivívání“ feromonů k čichovým orgánům samice. Výzvu ověřit funkci hřebene pro vizuální komunikaci přijali švédští zoologové J. C. Malmgren a M. Enghag.
 Zatímco potkan nebo krysa se obvykle nedožijí svého čtvrtého roku, rypoši z jihovýchodní Afriky žijí průměrně dvě desítky let, a byly dokonce pozorovány i exempláře staré 30 let1, což je pětkrát až šestkrát více, než kolik bychom předpokládali na bázi velikosti jejich těla2. Připočteme-li k tomu nemalou genetickou podobnost těchto hlodavců s lidmi (jde o sdílení 85 % genetické výbavy), není divu, že se záhy dostali tajemní podzemní rypoši do hledáčku badatelů.
Tito podzemní hlodavci, poprvé popsaní v roce 18933,jsou oblíbeným cílem experimentů zaměřených na behaviorální, neurologická a eko-fyziologická specifika eusociálních organismů4. Navíc na rozdíl od lidí, kteří s věkem vůčihledně ztrácejí na výšce či váze, průběžně se zhoršuje jejich zdravotní stav, dochází ke stárnutí kostí5, o reprodukční kapacitě ani nemluvě, neduhy pokročilého věku u rypošů lysých (Heterocephalus glaber) jakoby se neobjevovaly. Jaké je tedy tajemství jejich dlouhověkosti?
 Podobně jako lidé také zvířata mají rozmanité charaktery a ve stejných situacích se různí jedinci mohou chovat odlišně. Tyto rozdíly v chování jsou známé pod pojmem personalita. Dříve než se ve vědeckých kruzích s tímto termínem začalo pracovat, byly odchylky v chování jedinců téhož druhu většinou považovány za statisticky rušivý element. V současné době studium osobnostních typů jedinců značně pokročilo a personalita nejen že je při studiu zvířat brána v potaz, ale v rámci samostatného oboru zoologie zvaného etologie se jí samotnou zabývá mnoho studií7. Personalita se dotýká prakticky veškeré biologie zvířete a z pohledu vědeckého se na ni lze dívat z nejširšího spektra biologických odvětví. Zásadním objevem v její historii bylo zjištění, že behaviorální vlastnosti mají genetický základ2. Geny působící nepřímo přes složitou síť neurofyziologických procesů tedy značně určují konkrétní osobnostní typ daného jedince5. Tento poznatek přiměl behaviorální ekology a evoluční biology uvažovat o personalitě jako o čemsi, co může ovlivnit fitness jedince, začali se tedy zabývat otázkou, jak je udržována variabilita personalit v přírodních populacích2.
 Makak (Macaca sp.) vypadá na první pohled jako plyšák, s nímž máte chuť se pomazlit. Ovšem jen do okamžiku, kdy se na vás začne vrhat s vyceněnými zuby a kdy se bude snažit ukrást vám z batohu či z ruky jídlo, které jste si neprozřetelně vybalili. Je však třeba zdůraznit, že s tímto chováním se můžete setkat pouze u těch populací makaků, které jsou silně ovlivněné přítomností člověka (zvláště turistů). Makaci žijící v divoké přírodě, v níž přicházejí s člověkem do styku jen zřídka, takto nejednají, ti se naopak lidem spíše vyhýbají. Hlavní příčinou rozdílného počínání si obou populací je samozřejmě nerozumný projev nás, lidí.
Makaci představují široce rozšířený druh primátů. Přirozený výskyt makaků je znám od východního a severního Japonska až po Maroko na severu Afriky, kde však žije jen jediný, pro nás zřejmě nejznámější, druh makaka, a to makak magot (Macaca sylvanus). Makaci obývají, na rozdíl od jiných druhů primátů, velmi rozličné klimatické oblasti. V současné době je zaznamenáno minimálně 20 různých druhů makaků2.
RSS
Zajímá Vás biologie, ekologie a evoluce? Pak je internetový vertebratologický portál Vertebratus.cz určený právě pro Vás. V článcích Vás seznámíme s novinkami a zajímavostmi z vědeckého výzkumu genetiky, morfologie i etologie ryb, obojživelníků, plazů, ptáků a savců. Své znalosti si můžete snadno otestovat i prohloubit v našich kvízech. Jsme zde pro Vás - odborníky, profesionály i laické nadšence.
|
|
Created on 03 October 2012
Category: Fyziologie
Written by Radomír Dohnal
„Poznej a chraň!“ zní heslo ochránců přírody po celém světě. Jak ale přiblížit objekt ochrany ohroženého nebo zajímavého živočicha normálním lidem, aniž by utrpěl újmu? Antropogenní disturbance, kterou je míněn mimo jiné také turismus či ekoturistika, může přímo ovlivňovat fitness pozorovaných exemplářů1. I u vědeckých prací je klíčové porozumění procesu, jakým způsobem ovlivňuje přítomnost terénních výzkumníků jednotlivé živočichy, a dále zodpovězení si otázky, do jaké míry je nevyhnutelná manipulace se zvířaty, například s jejich další schopností péče o potomky2. Samotné „pozorování“ totiž může ovlivnit celý sledovaný systém, a vést tak k potencionálnímu zkreslení závěrů studií3. Tučňáci patagonští (Aptenodytes patagonicus) na Crozetových ostrovech evidentně snesou nemálo lidské pozornosti z těsné blízkosti.Lokální populaci tučňáků zde ovlivňuje přítomnost lidí a vědců již od roku 1961, kdy byla založena na ostrově Possession terénní pozorovací stanice. 4. Některá hnízdiště tučňáků jsou přesto od turistické trasy celkem vzdálená a tučňáci tu žijí v relativním klidu.
Zatímco potkan nebo krysa se obvykle nedožijí svého čtvrtého roku, rypoši z jihovýchodní Afriky žijí průměrně dvě desítky let, a byly dokonce pozorovány i exempláře staré 30 let1, což je pětkrát až šestkrát více, než kolik bychom předpokládali na bázi velikosti jejich těla2. Připočteme-li k tomu nemalou genetickou podobnost těchto hlodavců s lidmi (jde o sdílení 85 % genetické výbavy), není divu, že se záhy dostali tajemní podzemní rypoši do hledáčku badatelů. 
