K obnově velrybích populací na jižní polokouli často nestačí jen vyhlášení mořské rezervace nebo uvedení v platnost omezení či zákazu jejich lovu. Počty velkých kytovců se za desetiletí intenzivního obhospodařování mezinárodními rybářskými flotilami snížily o 60–90%. Jednotlivé populace jsou poté i při získání ochranného statusu vystaveny rizikům souvisejícím s genetickým driftem a in-breedingem, tedy příbuzenským pářením.

Dlouhodobá studie dvou univerzit – Aucklandské (AU) a Oregonské státní (OSU) – jako první zhodnotila nejen vývoj početních stavů obnovujících se oddělených populací velryb jižních, ale soustředila se také na stanovení míry migrace zástupců obou pohlaví, která ovlivňuje přenosem genů diverzitu mezi jednotlivými lokalitami.

Velryba jižní (Eubalaena australis) totiž patří mezi ty velké mořské savce, jejichž počet se v posledních dvou stoletích prakticky přiblížil nule. Od prvního zaznamenaného rybolovu při australském pobřeží v roce 1805¹ připadlo na účet organizovanému rybolovu kolem 150 000 exemplářů ulovených v 19. století a blíže neurčený počet ulovených ilegálně² ve 20. století.

Register to read more...