|
|
Etologie
se zabývá studiem behaviorálních projevů živočichů prostřednictvím rozeznávání naučených a vrozených projevů, ontogenetického i fylogenetického vývoje vzorců chování a jejich významu na přežívání druhu v průběhu evoluce. Často bývá považována za jednu z nejzajímavějších biologických nauk, protože v projevech, zvláště vrozeného chování živočichů, poznáváme i sebe samotné.
 Začátek jara na sněhu překvapil i přilétnuvší vlaštovky. Vzhledem k nedostatku hmyzí potravy byly nuceny změnit strategii a v celých hejnech se vrhly na stále naplněná krmítka v zahradách. Hromadné vlaštovčí nájezdy na krmítka způsobily paniku v lokálních populacích sýkor, které nejsou schopné tohoto, pro ně neznámého konkurenta, odehnat, a proto se na protest začaly srocovat a chystají se dát svou nespokojenost hlasitě najevo.
Register to read more...
 Aratinga oranžovočelý (Aratinga canicularis) patří mezi druhy papoušků žijících v hejnech. Během života vytváří neteritoriální skupiny, jejichž členové volně přilétají a odlétají v podstatě kdykoliv se jim zachce3. Sdružování do skupin je provázeno vzájemným kontaktním voláním jedinců6. Pro snadnější komunikaci mezi sebou si aratinga oranžovočelý vyvinul zajímavý systém kontaktního volání, díky němuž se mohou vzájemně cíleně kontaktovat jednotlivá individua1,2.
Zjednodušeně to funguje tak, že ten, kdo chce na někoho zavolat, napodobí přesně kontaktní hlas adresáta, který díky tomu pochopí, že volající chce komunikovat právě s ním a s nikým jiným. Imitovaný hlas tak vykonává v podstatě funkci jména2.
Imitování hlasu konkrétního jedince však může mít i jinou funkci. Vysvětlení je však poněkud složitější. Zdá se, že co se týče reakce na imitátora, existuje u aratingy oranžovočelého velký rozdíl mezi samci a samicemi. Samci reagují na svůj vlastní hlas pouštěný z playbacku (v porovnání s reakcí na hlas cizích jedinců) výrazněji než samice. Samice oproti tomu reagují stejně silně na vlastní hlas jako na hlas cizí2. Příčin takto odlišné reakce je zřejmě hned několik. U pěvců obecně je známo, že slyší-li samec, obhajující své teritorium, jiného samce napodobujícího jeho hlas, bere tuto imitaci jako výzvu7. Oproti tomu samice teritorium většinou neobhajují a napodobí-li někdo jejich hlas, výzvou to pro ně zřejmě není2.
Register to read more...
 Do poměrně nedávné doby bylo kooperativní hnízdění v obecném povědomí známo jen u několika málo druhů dravých ptáků. Studium literatury a z ní vycházející review však ukazují, že se jedná o mnohem častější jev2,3. Jedním z těchto společenských dravců, sdružujícím se však do skupin nejen během hnízdění, ale také mimo hnízdní sezónu, je káně Harrisova – výborný lovec s velice zajímavým způsobem hnízdění, kde hlavní a poslední slovo má vždy "žena". Káně Harrisova (Parabuteo unicinctus) představuje druh obývající Střední a jižní Ameriku (jih Spojených států až po Argentinu)10, žijící v polootevřených habitatech od horských pouští až po habrové lesy. Pro člověka těžko představitelnou zajímavostí je, že běžně hnízdí na kaktusech, konkrétně na kaktusech rodu Carnegiea11.
Register to read more...
 Vrány jsou po celém světě považovány za velmi inteligentní ptáky1. Nejinak je tomu i v Nové Kaledonii, souostroví ztraceném uprostřed jižního Pacifiku. Zdejší vrány (vrána novokaledonská, Corvus moneduloides) prosluly především používáním nevšedních nástrojů při běžných denních činnostech, například při vyprošťování larvy hmyzu z rozkládajícího se dřeva2. S pomocí větviček a kousků vegetace získávají skrytý hmyz s nevšední a pozoruhodnou obratností1.
Kaledonské vrány udivují vědce neustále - příkladem budiž ornitologicko-etologická studie zaměřená na mapování sociálních vazeb a vzájemných kontaktů vran. Badatelé z univerzity ve Washingtonu (University of Washington, UW) a univerzity v St. Andrew (University of St Andre, SUSA) se rozhodli sestavit jejich aktuální „Twitter“, tedy zmapovat množství kontaktů s jejich přáteli, se kterými sdílejí informace a tzv. pracovní postupy.
Na počátku výzkumu tým amerických a skotských ornitologů vybavil pro potřeby monitoringu odchycené vrány kaledonské malými vysílačkami. Prvotním záměrem, jak přiznávají, bylo mapovat síť kontaktů jednotlivých vran, aby mohli lépe modelovat řetězec vzájemného předávání dovedností (konkrétně používání konkrétních nástrojů) při získávání potravy3. Zdálo se totiž, že model sociálních sítí tu hraje nemalou roli.
Register to read more...
 Rozpoznávání příbuzných, které lze definovat jako schopnost rozlišovat geneticky příbuzné a nepříbuzné jedince a dle tohoto rozlišení schopnost se k nim odlišně chovat, je předpokladem mnoha typů sociálního chování1. Zásadní roli sehrává tato způsobilost při výběru sexuálního partnera, jednak totiž může zabránit nežádoucímu inbreedingu2 a dále může být nenahraditelnou při kooperaci mezi jedinci. Ta by totiž podle teorie inkluzivní fitness měla být výsledkem příbuzenských vztahů3. Rozpoznávání příbuznosti je velmi podstatné i ve vztahu matka a mládě, a to zejména právě u druhů s kooperativní péčí o mláďata4. Z pochopitelných důvodů jsou pro výzkum rozpoznávání příbuzných modelovou skupinou hlodavci5. Mnoha důkazy však byla tato schopnost potvrzena i u jiných savců, například i u čeledi koňovitých (Equidae)6,7,8,9.
Koňovití nepředstavují úplně typické zástupce pro výzkum tohoto fenoménu. Obě pohlaví u všech druhů koňovitých po dosažení dospělosti opouštějí svá rodná stáda, což samo o sobě poskytuje jistou ochranu proti inbreedingu10. Případná kooperace mezi jedinci, například v podobě obrany proti predátorům, je také narozdíl od mnoha jiných druhů savců založena na recipročním altruismu, a nikoliv na příbuznosti11. Rovněž typické kooperativní chování, jako společná mateřská péče, se u koňovitých prakticky nevyskytuje12. Tyto charakteristiky sice naznačují, že sociální život koňovitých nevyžaduje vysokou schopnost rozlišování příbuzných, avšak toto tvrzení vyvrací velká řada důkazů6,7,8,9. Stále však scházejí informace o mechanismech, které se při rozpoznávání uplatňují13.
Register to read more...
RSS
Zajímá Vás biologie, ekologie a evoluce? Pak je internetový vertebratologický portál Vertebratus.cz určený právě pro Vás. V článcích Vás seznámíme s novinkami a zajímavostmi z vědeckého výzkumu genetiky, morfologie i etologie ryb, obojživelníků, plazů, ptáků a savců. Své znalosti si můžete snadno otestovat i prohloubit v našich kvízech. Jsme zde pro Vás - odborníky, profesionály i laické nadšence.
|
|
Created on 01 April 2013
Category: Etologie
Written by Redakce Vertebratus.cz
Do poměrně nedávné doby bylo kooperativní hnízdění v obecném povědomí známo jen u několika málo druhů dravých ptáků. Studium literatury a z ní vycházející review však ukazují, že se jedná o mnohem častější jev2,3. Jedním z těchto společenských dravců, sdružujícím se však do skupin nejen během hnízdění, ale také mimo hnízdní sezónu, je káně Harrisova – výborný lovec s velice zajímavým způsobem hnízdění, kde hlavní a poslední slovo má vždy "žena". Káně Harrisova (Parabuteo unicinctus) představuje druh obývající Střední a jižní Ameriku (jih Spojených států až po Argentinu)10, žijící v polootevřených habitatech od horských pouští až po habrové lesy. Pro člověka těžko představitelnou zajímavostí je, že běžně hnízdí na kaktusech, konkrétně na kaktusech rodu Carnegiea11.
Vrány jsou po celém světě považovány za velmi inteligentní ptáky1. Nejinak je tomu i v Nové Kaledonii, souostroví ztraceném uprostřed jižního Pacifiku. Zdejší vrány (vrána novokaledonská, Corvus moneduloides) prosluly především používáním nevšedních nástrojů při běžných denních činnostech, například při vyprošťování larvy hmyzu z rozkládajícího se dřeva2. S pomocí větviček a kousků vegetace získávají skrytý hmyz s nevšední a pozoruhodnou obratností1.