|
|
Ekologie
je biologickou vědní disciplínou zkoumající interakce jednak mezi organismy samotnými, dále interakce mezi organismy a prostředím. Tyto vztahy se vyvinuly po řadě generací koexistence v průběhu evoluce a ovlivňují výskyt organismů a jejich hojnost.
 Nemalá část zástupců druhů neotropické flóry byla adaptována na šíření svých semen prostřednictvím zástupců megafauny1. Na zoochorní přenašeče s váhou přesahující 1000 kg by údajně měly být vázány všechny rostliny, jejichž dužnaté plody se velikostně pohybují mezi 4–10 centimetry2. S vyhynutím převážné většiny velkých šiřitelů semen v pozdním Pleistocénu se ale řada tropických rostlin ocitla na vývojově slepé cestě3 (viz článek Kdo převezme roznášku semen?). Přesto i bez pomoci velkých savců dodnes přežívají druhy velkosemenných rostlin, které teoreticky měly vyhynout bez svých mutualistických zoochorních pomocníků už před 10 000 lety4. Jaký mechanismus například stojí za zázračným přežitím středoamerických černých palem (Astrocaryum standleyanum)?
„Otázka je poměrně jednoduchá, její řešení však už nikoliv,“ shrnuje podstatu problému Roland Kays, zoolog ze Severokarolínského muzea (North Carolina Museum of Natural Sciences), který se na výzkumu soudobého mechanismu disperse semen podílel. „Jak dokázaly těch deset tisíciletí přežít rostliny za podmínek, kdy již neměly své obvyklé šiřitele semen? Bez mastodontů a slonům podobným tvorům se zdá být nemožné, že by nějaký jiný tvor dokázal přesouvat velká semena na velké vzdálenosti. Byla to jedna z hádanek moderní ekologie a my už nyní známe řešení.“
Register to read more...
 Kondoři kalifornští (Gymnogyps californianus) jsou příležitostní mrchožrouti, kteří podobně jako supi čistí krajinu od mršin3. Za tuto prospěšnou činnost veřejného úklidu se jim však v nedávné minulosti lidé špatně odvděčili. Kondor byl označován jako škodná zvěř, dravec plenící drůbež a svou přítomností stresující chovný skot. Z těchto důvodů byl odstřelován prakticky na potkání4. Příběh ohrožení a vývoje ochranného managementu těchto majestátních ptáků má své kapitoly. Podle srovnávací studie toxikologů z kalifornské univerzity v Santa Cruz (The University of California, Santa Cruz – UCSC) se zlepšení početního stavu populace kriticky ohrožených kondorů kalifornských v dohledné době určitě nedočkáme1. Ačkoliv se jedná o skutečně „ostře sledovanou“ skupinu ptáků a záchranný program běží na plné obrátky, stále se nepodařilo odstranit primární příčinu současného neradostného stavu a kondoři i dnes hynou, a to na akutní otravu olovem2.
Register to read more...
 Většina lidí v České republice strakapouda malého (Dendrocopos minor), nejmenšího strakapouda Evropy, vůbec nezná, a to i přesto, že patří mezi běžné, početně stabilní, druhy ptáků1,2. A pokud ho přece jen někdy v životě spatřila, pravděpodobně jej považovala za mládě některého z našich větších strakapoudů, a to strakapouda velkého (Dendrocopos major), strakapouda prostředního (Dendrocopos medius), strakapouda jižního (Dendrocopos syriacus) či strakapouda bělohřbetého (Dendrocopos leucotos). Není se čemu divit. Tento malý druh strakapouda, dorůstá totiž přibližně velikosti vrabce1, a tak lidské pozornosti uniká.
Register to read more...
 Současné intenzivní využívání krajiny způsobuje ve stále větší míře její degradaci. Zemědělské aktivity a urbanizace enormně mění nejen krajinný ráz, ale i biotické a abiotické faktory působící v tomto prostředí1. Důsledkem toho je, vedle vysoké úrovně znečištění, také degradace půdy a fragmentace prostředí, která má za následek roztříštění krajinných struktur do malých ostrůvků2. Tyto fragmenty, obklopené nehostinným typem vegetace, jsou od sebe navíc často izolovány málo prostupnými bariérami, což má značně negativní vliv na přirozenou obnovu společenstev na těchto stanovištích. Zmírnění tohoto izolačního efektu lze dosáhnout ponecháním původních či zakládáním nových koridorů, které zvyšují stupeň kontinuity prostředí3,4.
Register to read more...
 Budete-li se někdy procházet tropickým pralesem na souostroví Filipín a náhle vysoko v korunách stromů uslyšíte hlasité troubení, vězte, že se kdesi poblíž vás nachází zoborožec. Půjdete-li po zvuku a smiluje-li se nad vámi štěstěna, podaří se vám zoborožce spatřit – většinou jsou totiž zoborožci pouze slyšet. Z padesáti čtyř druhů zoborožců, které byly dosud objeveny v rámci celého světa, žije na Filipínách celkem šest druhů (případně devět, a to v závislosti na tom, zda považujeme některé poddruhy Penelopides panini za druhy), přičemž všechny tyto druhy patří mezi filipínské endemity1,2. Jsou to zoborožec světlehlavý (Aceros leucocephalus), zoborožec žlutobradý (Aceros waldeni), zoborožec běloocasý (Anthracoceros marchei), zoborožec sulský (Anthracoceros montani), dvojzoborožec hnědavý (Buceros hydrocorax) a již zmíněný zoborožec rýhozobý (Penelopides panini)1.
Register to read more...
RSS
Zajímá Vás biologie, ekologie a evoluce? Pak je internetový vertebratologický portál Vertebratus.cz určený právě pro Vás. V článcích Vás seznámíme s novinkami a zajímavostmi z vědeckého výzkumu genetiky, morfologie i etologie ryb, obojživelníků, plazů, ptáků a savců. Své znalosti si můžete snadno otestovat i prohloubit v našich kvízech. Jsme zde pro Vás - odborníky, profesionály i laické nadšence.
|
|
Created on 16 October 2012
Category: Ekologie
Written by Radomír Dohnal
Nemalá část zástupců druhů neotropické flóry byla adaptována na šíření svých semen prostřednictvím zástupců megafauny1. Na zoochorní přenašeče s váhou přesahující 1000 kg by údajně měly být vázány všechny rostliny, jejichž dužnaté plody se velikostně pohybují mezi 4–10 centimetry2. S vyhynutím převážné většiny velkých šiřitelů semen v pozdním Pleistocénu se ale řada tropických rostlin ocitla na vývojově slepé cestě3 (viz článek Kdo převezme roznášku semen?). Přesto i bez pomoci velkých savců dodnes přežívají druhy velkosemenných rostlin, které teoreticky měly vyhynout bez svých mutualistických zoochorních pomocníků už před 10 000 lety4. Jaký mechanismus například stojí za zázračným přežitím středoamerických černých palem (Astrocaryum standleyanum)?
Kondoři kalifornští (Gymnogyps californianus) jsou příležitostní mrchožrouti, kteří podobně jako supi čistí krajinu od mršin3. Za tuto prospěšnou činnost veřejného úklidu se jim však v nedávné minulosti lidé špatně odvděčili. Kondor byl označován jako škodná zvěř, dravec plenící drůbež a svou přítomností stresující chovný skot. Z těchto důvodů byl odstřelován prakticky na potkání4. Příběh ohrožení a vývoje ochranného managementu těchto majestátních ptáků má své kapitoly. Podle srovnávací studie toxikologů z kalifornské univerzity v Santa Cruz (The University of California, Santa Cruz – UCSC) se zlepšení početního stavu populace kriticky ohrožených kondorů kalifornských v dohledné době určitě nedočkáme1. Ačkoliv se jedná o skutečně „ostře sledovanou“ skupinu ptáků a záchranný program běží na plné obrátky, stále se nepodařilo odstranit primární příčinu současného neradostného stavu a kondoři i dnes hynou, a to na akutní otravu olovem2.