Po více než 100 let se považovalo tvrzení, že zvířata jsou nejvíce ohrožena predátorem při rozmnožovacím aktu¹, za správné, ačkoliv existovalo jen velmi málo potvrzujících dokladů o rizicích kopulace. Zvýšené nebezpečí predace vychází z předpokladu snížené pozornosti kořisti v součinnosti s větší koncentrací exemplářů pářícího se druhu na jednotku plochy, která láká predátory². Většina důkazů této hypotézy se týkala jen vodoměrek³, sladkovodních různonožců⁴, případně suchozemských australských kobylek⁵, u kterých experiment v terénu prokázal srovnatelně větší riziko predace při páření oproti nebezpečí, jež hrozí solitérně se vyskytujícím jedincům. Ovšem jen do chvíle, kdy do hry vstoupili netopýři, kteří vynikají ve schopnosti překvapit hmyz „přímo při činu“.

Register to read more...