Etologie
se zabývá studiem behaviorálních projevů živočichů prostřednictvím rozeznávání naučených a vrozených projevů, ontogenetického i fylogenetického vývoje vzorců chování a jejich významu na přežívání druhu v průběhu evoluce. Často bývá považována za jednu z nejzajímavějších biologických nauk, protože v projevech, zvláště vrozeného chování živočichů, poznáváme i sebe samotné.
Zkušeností k odvaze? |
Číst dál |
Created on 04 November 2012
|
|
Category: Etologie
|
Written by Dana Ježová
|
Všechna zvířata se ve svém přirozeném prostředí neustále setkávají s řadou různých podnětů, na které musí být schopna adekvátně a pohotově reagovat. A to zejména v případě, jsou-li pro ně tyto podněty nové a doposud zcela neznámé. Novinek v životním prostředí každého jedince existuje celá řada. V potravní ekologii to může být například vzhled nové kořisti, v souvislosti s migračním chovaním kontakt s neznámými biotopy, anebo také náhlé změny v prostředí způsobené činností člověka.
Nové podněty mohou u zvířat vyvolávat rozdílné reakce. Jedinci se mohou k novému předmětu buď rychle a ochotně přiblížit, ignorovat jej, nebo se mu naopak ze strachu vyhýbat1. Takováto negativní (vyhýbavá) reakce na nové podněty se označuje jako neofobie.
Neofobie je definována jako odmítání objektů nebo jiných aspektů životního prostředí výhradně proto, že se s nimi jedinec doposud nesetkal a že se výrazně odlišují od všeho, s čím byl konfrontován ve své minulosti. Neofobie se projevuje zejména váháním jedince přiblížit se k novému objektu, a je tedy spojena s fyziologickými a behaviorálními projevy strachu1.
Neofobie z nové potravy se vyznačuje váháním přiblížit se k neznámému potravnímu objektu a začít s ním manipulovat. Tento druh fobie byl definován jako krátkodobá reakce trvající v řádu minut, respektive několika předložení5. Za její překonání se považuje první manipulace s novou kořistí, přičemž u kuřat a mladých krocanů bylo zjištěno, že zkušeností s diverzifikovanou potravou se míra neofobie snižuje3,4,6. Odmítá-li jedinec novou potravu konzumovat i poté, co strach z ní překoná, mluvíme u něj dále o jevu, který se označuje jako potravní konzervatismus5.
Timáliovci: rodina na prvním místě |
Číst dál |
|
Created on 24 October 2012
|
|
|
Category: Etologie
|
Written by Radomír Dohnal
|
Navzdory obecnému předpokladu i příroda se umí zeptat: „Co za to?“. To ostatně demonstruje také případ timáliovce pruhokřídlého (Pomatostomus ruficeps). Tento nenápadný padesátigramový australský pěvec byl světu dodnes znám vytvářením větších skupin jedinců, kteří svorně navzájem pečují o potomky. Zdálo by se, že tento druh je krásným příkladem „kooperativní péče“ o potomstvo, mechanismu, jehož evoluční původ je velmi diskutovaným tématem.
Při bližším sledování se však ukázalo, že zatímco někteří se mohou doslova přetrhnout, aby nakrmili cizí mláďata, jiní se starají spíše sami o sebe a mláďata krmí jen sporadicky1. Jak to tedy s péčí o mláďata a nezištnou pomocí u timáliovců vlastně je?
Samice čolků velkých preferují samce s většími hřebeny |
Číst dál |
|
Created on 28 September 2012
|
|
|
Category: Etologie
|
Written by Oldřich Kopecký
|
Již Darwin si všiml, že se v době rozmnožování u některých druhů čolků samcům vyvíjí na hřbetě (příp. též na ocase) nápadný hřeben a označil ho za pohlavním výběrem selektovaný znak. Za ukázkový případ hodný ilustrace v jeho knize o pohlavním výběru si pak vybral v Británii tehdy běžně žijícího čolka velkého (Triturus cristatus)1.
Čolek velký taxonomicky náleží do čeledi mlokovitých (Salamandridae), řádu ocasatých obojživelníků (Caudata). Je rozšířen prakticky v celé Evropě, nechybí v Británii ani Skandinávii a jeho areál zasahuje na východě hluboko do evropské části Ruska, nenajdeme ho však na Pyrenejském poloostrově. Na Balkáně a na Apeninském poloostrově pak žijí jiné druhy rody Triturus2. Čolek velký se rozmnožuje na jaře, ve stojatých vodách. V nádrži se samci agregují na určitém místě a následně se předvádějí samicím3. Jaká je však role zmíněného hřebene? Slouží pouze jako vizuální atraktant, nebo je tu pro zvýšení plochy těla, která pak usnadňuje vstřebávání kyslíku kůží, aby se tak samec mohl pod vodou věnovat samici déle? Další potenciální funkcí hřebene může být i to, že během zásnubního tance, díky své ploše, napomáhá samcům při “přivívání“ feromonů k čichovým orgánům samice. Výzvu ověřit funkci hřebene pro vizuální komunikaci přijali švédští zoologové J. C. Malmgren a M. Enghag.
Vrána k vráně sedá aneb partnerský výběr na základě personalit |
Číst dál |
|
Created on 18 September 2012
|
|
|
Category: Etologie
|
Written by Tereza Vlasatá
|
Podobně jako lidé také zvířata mají rozmanité charaktery a ve stejných situacích se různí jedinci mohou chovat odlišně. Tyto rozdíly v chování jsou známé pod pojmem personalita. Dříve než se ve vědeckých kruzích s tímto termínem začalo pracovat, byly odchylky v chování jedinců téhož druhu většinou považovány za statisticky rušivý element. V současné době studium osobnostních typů jedinců značně pokročilo a personalita nejen že je při studiu zvířat brána v potaz, ale v rámci samostatného oboru zoologie zvaného etologie se jí samotnou zabývá mnoho studií7. Personalita se dotýká prakticky veškeré biologie zvířete a z pohledu vědeckého se na ni lze dívat z nejširšího spektra biologických odvětví. Zásadním objevem v její historii bylo zjištění, že behaviorální vlastnosti mají genetický základ2. Geny působící nepřímo přes složitou síť neurofyziologických procesů tedy značně určují konkrétní osobnostní typ daného jedince5. Tento poznatek přiměl behaviorální ekology a evoluční biology uvažovat o personalitě jako o čemsi, co může ovlivnit fitness jedince, začali se tedy zabývat otázkou, jak je udržována variabilita personalit v přírodních populacích2.
Makaci a lidé – tak trochu podivný vztah |
Číst dál |
|
Created on 10 September 2012
|
|
|
Category: Etologie
|
Written by Alena Rulfová
|
Makak (Macaca sp.) vypadá na první pohled jako plyšák, s nímž máte chuť se pomazlit. Ovšem jen do okamžiku, kdy se na vás začne vrhat s vyceněnými zuby a kdy se bude snažit ukrást vám z batohu či z ruky jídlo, které jste si neprozřetelně vybalili. Je však třeba zdůraznit, že s tímto chováním se můžete setkat pouze u těch populací makaků, které jsou silně ovlivněné přítomností člověka (zvláště turistů). Makaci žijící v divoké přírodě, v níž přicházejí s člověkem do styku jen zřídka, takto nejednají, ti se naopak lidem spíše vyhýbají. Hlavní příčinou rozdílného počínání si obou populací je samozřejmě nerozumný projev nás, lidí.
Makaci představují široce rozšířený druh primátů. Přirozený výskyt makaků je znám od východního a severního Japonska až po Maroko na severu Afriky, kde však žije jen jediný, pro nás zřejmě nejznámější, druh makaka, a to makak magot (Macaca sylvanus). Makaci obývají, na rozdíl od jiných druhů primátů, velmi rozličné klimatické oblasti. V současné době je zaznamenáno minimálně 20 různých druhů makaků2.
