Genetika
je nauka o dědičnosti souboru dědičných informací (genů), vztahujícího se k fyziologickým a morfologickým vlastnostem mezi rodiči a jejich potomky, a o tvarové a funkční variabilitě organismů spolu s jejich schopností reagovat na různé podmínky prostředí různým způsobem. V dnešní době je genetika jednou z významných biologických disciplín měnící náš pohled na příbuznost jednotlivých taxonů ve vztahu k evoluci a fylogenezi.
Národní (původní) plemena se stávají ve srovnání s vyšlechtěnými (moderními) specializovanými plemeny nekonkurenceschopná, mají ovšem oproti nim celou řadu významných vlastností. V České republice se jedná o plemena česká, moravská a slezská vyšlechtěná na našem území nebo alespoň před desítkami či stovkami let do naší země importovaná. Všechna jsou zde velmi oblíbená a jsou či mohou být zařazena mezi tzv. genetické zdroje (dříve tzv. genové rezervy, GZ).
Původní plemena si zachovávají vlastnosti, které plemenům moderním schází. V porovnání s kulturními plemeny mají často nižší užitkovost, zato jsou ale nositeli genů tzv. „primitivních“ vlastností, jež zabezpečují například přirozenou adaptabilitu, dobrou reprodukci (bezproblémové zabřezávání a lehké porody), odolnost vůči chorobám a patogenům (z oblastí místa vzniku). Rovněž lépe využívají krmiva místních podmínek. V současné době je v Evropě ohrožena existence řady místních plemen hospodářských zvířat1. Tento trend je převážně motivován nejen ekonomickými zájmy, ale také zlehčováním nutnosti zachování genové variability, která je podmínkou pro existenci života. V neposlední řadě je potřeba připomenout, že původní plemena jsou vhodná pro alternativní zemědělství a naplňují specifický ráz krajiny. Jde tedy o komplex důvodů pro jejich zachování, a to i důvodů kulturně historických.
Register to read more...
K obnově velrybích populací na jižní polokouli často nestačí jen vyhlášení mořské rezervace nebo uvedení v platnost omezení či zákazu jejich lovu. Počty velkých kytovců se za desetiletí intenzivního obhospodařování mezinárodními rybářskými flotilami snížily o 60–90%. Jednotlivé populace jsou poté i při získání ochranného statusu vystaveny rizikům souvisejícím s genetickým driftem a in-breedingem, tedy příbuzenským pářením.
Dlouhodobá studie dvou univerzit – Aucklandské (AU) a Oregonské státní (OSU) – jako první zhodnotila nejen vývoj početních stavů obnovujících se oddělených populací velryb jižních, ale soustředila se také na stanovení míry migrace zástupců obou pohlaví, která ovlivňuje přenosem genů diverzitu mezi jednotlivými lokalitami.
Velryba jižní (Eubalaena australis) totiž patří mezi ty velké mořské savce, jejichž počet se v posledních dvou stoletích prakticky přiblížil nule. Od prvního zaznamenaného rybolovu při australském pobřeží v roce 18051 připadlo na účet organizovanému rybolovu kolem 150 000 exemplářů ulovených v 19. století a blíže neurčený počet ulovených ilegálně2 ve 20. století.
Register to read more...
Created on 29 August 2012
Category: Genetika
Written by Ivana Gardiánová
Ježci rodu Erinaceus sehráli roli modelového taxonu při rekonstrukci fylogeografie západního Palearktu1. Fylogeografie je dobře zavedenou disciplínou, která se zaměřuje na historické příčiny vzniku recentní distribuce genealogických linií a která využívá hlavně sekvenční data a fylogenetickou metodologii. Ježci jakožto hmyzožravci byli v minulosti značně ovlivněni dramatickými změnami klimatu během kvartéru a dodnes můžeme v jejich genomu vystopovat změny, kterými jejich populace prošly během střídání dob ledových2. Tyto přelomové fylogeografické práce pomohly odhalit tři základní refugia (Pyrenejský, Apeninský a Balkánský poloostrov), kde mnoho druhů vázaných na ekosystémy temperátních lesů přežilo chladné období glaciálů a odkud se posléze, během teplejších interglaciálních období, tyto druhy šířily zpět na sever.